Příjemkyně darovaného vajíčka.

43 let, dcera 2,5 roku.

Kde začíná Váš IVF příběh?

Vdávala jsem se  později, až v 39 letech. Dříve jsem prostě nepotkala nikoho, koho bych si chtěla vzít a plánovat s ním život napořád. Pracuji jako dětská rehabilitační sestra.  A svoji práci miluji. A moc jsem se těšila, až s manželem také založíme rodinu. I když jsem samozřejmě měla obavy. Oba jsme si uvědomovali, že už nám není dvacet. O založení rodiny jsme se snažili po zlomové čyřicítce. A s každým dalším menstruačním cyklem jsem byla nervóznější a čím dál víc nejistá. Po půl roce už zoufalá. A po osmi měsících snažení jsem konečně uznala, že by bylo dobré se poradit na nějaké klinice pro léčbu neplodnosti.

 Podle čeho jste si vybrali centrum?

Volba to byla asi intuitivní. Hledala jsem, kde mají zkušenosti, kde je pomoc neplodným párům běžností. A samozřejmě dle referencí a taky dostupnosti.

Co následovalo?

S manželem jsme na konzultaci s lékařem probrali naše anamnézy, jak dlouho se snažíme o početí. Lékař mě vyšetřil a pak jsme s manželem podstoupili nezbytná vyšetření. A ta ukázala, že kvalita mých vajíček už je dávno za hranicí kvality potřebné k otěhotnění. Manželův spermiogram taky nebyl ideální. Ale ne tak zoufalý, jako moje výsledky.

 Co to s Vámi udělalo?

Je to nepopsatelné. Zboří se vám svět. Hlavou toho běží opravdu hodně. Nejprve to jsou především pocity méněcenosti, nedostatečnosti, selhání. Ten pocit je hrozný. Po tomto šoku přijde na řadu srovnávání se se situací a pak hledání řešení. Že budu zvažovat dárcovské vajíčko mě nikdy předtím nenapadlo.

Proč jste se nakonec rozhodli pro darované vajíčko?

Byla to jediná volba, pokud jsem se nechtěla připravit o šanci na těhotenství. O zkušenost, že nosím pod srdcem dítě. Své dítě. Už před tím rozhodnutím jsem vnímala, že pokud je rostoucí život součástí Vašeho těla, nemůže být nikdy cizí. Prostě není. To přece logicky ani nejde. Je součástí Vašeho těla, tvoří se z Vás, vnímá skrz Vás. Je to prostě Vaše dítě.

Jak se vybírá vhodná dárkyně vajíček?

Darování vajíček je u nás oboustranně anonymní. Dárkyně nezná pár, který její vajíčko dostane a naopak. Přiřazení je v rukou centra. Vyhledá pro pár nejvhodnější shodu dle charakterových a fyzických shod.

Po přiřazení následuje příprava na příjem vajíčka. Ta probíhá současně s přípravou dárkyně na darovaní. Synchronizujete si cykly a je to zvláštní pocit. Víte, že někdo někde podstupuje zároveň s Vámi a pro Vás přípravu k tomu, aby Vám umožnil mít dítě. Zvláštní, ale velmi hřejivý pocit. Moc jsem na “naši” dárkyni v době přípravy myslela.

A pak přišel první den D. Odběr vajíček dárkyně a oplodnění vajíčka manželovými spermie. V laboratoři z manželova vzorku vybrali speciální metodou ty nejzdatnější “plavce” a – vybrali správně. Naše embryjka se krásně vyvíjela a pátý den vývoje nastal druhý den D – transfer vybraného embrya.

 Jaké Vás provázely pocity?

Byla jsem rozechvělá, dojatá a i měla strach. Směsice pocitů, které s Vámi zatočí. Stejně jako hormonální příprava. Je zvláštní, že v moment transferu to není o darovaném vajíčku. Ale jen o natěšeném doufajícím páru, který se těší na to, že bude mít konečně miminko.

A podařilo se.

Ano. Hned na poprvé. Takový malý velký zázrak.

Jaké bylo Vaše těhotenství?

Ze začátku samozřejmě plné obav a strachů a doufání. Ale jakmile kontroly ukazovaly, že se vše vyvíjí dobře a jak nastal čas vysazení všech těhotenství podpůrných léků, dovolila jsem si se konečně těšit. Netrápily mě žádné nevolnosti, neměla jsem těhotenskou cukrovku, krevní tlak v pořádku, testy vývoje miminka taky. Byli jsme s manželem šťastní.

A tři týdny před termínem jsem přirozeně porodila naši holčičku. Ten malý uzlík nepopsatelně ohromné radosti. 

Takže jste ráda, že jste si zvolili tuto cestu?

Jednoznačně. Byla to ta nejlepší volba našeho života. Jsme vděční dárkyni, která nám umožnila stát se rodinou.

Na druhou stranu o naší rodině neuvažujeme tak, že by nebyla naše. Malou jsem odnosila, porodila, kojila. Nenapadne vás, že by měla být, byť dílkem, “cizí”. Navíc moje máma pořád říká, že vypadá úplně jako já, když jsem byla malá. A na důkaz všem podstrkuje fotky mě a naší malé k porovnání.

A má pravdu. Ty dvě děti na fotkách jsou si podobné jako vejce vejci. Jak příhodné.

Naši dceru nadevše milujeme. A neumím si představit, že by tento hluboký cit mohl být jiný a že by ho měl určovat fakt okolností jejího početí. 

JE TO NAŠE DÍTĚ. A VŽDYCKY BUDE.